V oblasti moderních technik balení si jen málokdo uvědomuje, že široce využívaná metoda smršťování tepla byla původně koncipována tak, aby vyhovovala válečným potřebám. Shrink Film, zejména film PVDC Shrink, debutoval během druhé světové války v Německu. Použití inovativního konceptu biaxiálního protahování a využití PVDC byl smršťovací pytel navržen tak, aby chránil zbraně před rezavou a korozí. Od svého průmyslového založení tedy zmenšený film našel svou první aplikaci v obalu průmyslového zboží před přechodem na jeho roli v potravinářském balení.
Po uzavření druhé světové války, které se shodují s pokrokem jaderné technologie, vědci dosáhli pozoruhodného pokroku v přípravě smršťovacích filmů. Na začátku padesátých let dosáhl britského vědce Arthur Charlesby průlom v terénu. Zjistil, že polyethylen, typ plastu, lze transformovat na jedinečný materiál smršťování tepla s výrazným „paměťovým efektem“ prostřednictvím ozařování zesítění technologie. Charlesbyova průkopnická práce, která se odrážela v řadě článků o výzkumu zesítění radiačního zesílení, významně urychlila studii a vývoj technologie zesítění v oblasti radiačních polymerů.
Filmy zmenšení tepla dnes nacházejí rozšířenou aplikaci v balení různých předmětů, jako jsou potraviny, lékárny, sterilizované nádobí, kosmetika, papírnictví, kancelářské potřeby, dekorativní dárky, tištěné materiály, mechanické komponenty, elektronické zařízení a stavební materiály. S jeho všestranností nabízí film Shrink Film výhody v nepravidelně tvarovaných předmětech a nadměrných produktech. Splňuje funkce, jako je odolnost proti vlhkosti a prachu, ochrana proti manipulaci a transparentní displej, a zároveň zvyšuje estetickou přitažlivost zboží.
Jaderná technologie, jak dokládají její aplikaci při výrobě energie, podstatně zlepšila lidskou životní úroveň a nabídku energie. Svět si však musí zůstat akutně vědom neodvolatelných důsledků jaderného úniku. Jako výrazná připomínka Chernobyl Nuclear Disaster ze 26. dubna 1986 s odhadovanými ztrátami až 200 miliard USD slouží. Přibližně 7 milionů jedinců bylo vystaveno záření, tisíce utrpěly nadměrnou expozici záření a během desetiletí po incidentu došlo přibližně 170 000 úmrtí. Sovětský svaz mobilizoval více než 700 000 zaměstnanců v pozoruhodném záchranném úsilí, nakonec ovládal únik a utěsnění regionu. Po celá desetiletí zůstala oblast kvůli záření neobyvatelná.
Japonská reakce, která čelí podobnému dilematu jaderného úniku, prokázala nedostatek odpovědnosti a naléhavosti ve srovnání s proaktivním přístupem Sovětského svazu. Japonsko se rozhodlo pro uvolnění kontaminované jaderné odpadní vody do oceánu, aby se rozhodlo pro uvolnění kontaminované jaderné odpadní vody, aby globální komunita přinesla důsledky. Toto rozhodnutí, navzdory svému povědomí o potenciálním poškození lidského ekosystému, je v rozporu se století dlouhým úsilím zajistit, aby technologie sloužila lidstvu k lepšímu. Japonská akce se odchýlila od základního účelu technologického pokroku a upřednostňovala osobní zájmy na úkor globálního blahobytu a vědeckého pokroku.
